Touha sbalit batoh byla tak silná, že mě ani role čerstvé dvojnásobné mámy nemohla zastavit

Rozhovor s Eliškou Kopicovou, maminkou dvou malých holčiček, se kterými moc ráda chodí. Společně přešly Česko napříč od jihu k severu a letos se vydaly na víc než 500 kilometrů dlouhou pěší pouť k Baltu. Jak se vyvíjela její vášeň k chůzi, o čem bude její druhá kniha nebo která cestovatelská přání na ní ještě čekají, se dočtete na dalších řádcích.

Eliško, známe se od konce ledna, kdy jsme společně naskočily do online kurzu Podnikání z pláže. Ale vlastně nevím, jaká byla tvá cesta před kurzem? Co byl ten impulz se do něj přidat?

Loni v listopadu na sociálních sítích vyskočila nabídka na knížku Stáni Stiborové. Jen za poštovné. Já ráda čtu, o Stáně jsem věděla, že existuje a co dělá, a tak jsem si knížku objednala. Nejprve jsem si ji četla se zájmem, ale stále jsem Stáně oponovala. Já přeci nemám žádný digitální produkt, já prodávám knížku. To by pro mě nebylo. Ale pak mi to jednoho listopadového odpoledne došlo, vždyť já bych její kurz využila taky, podpořím prodej knížky, naučím se něco o marketingu, vytvořím si svůj vysněný web a blog a ten digitální produkt by mohl krásně podpořit knížku. A už se mi začaly řinout nápady, co všechno bych chtěla předat dál. Nestačila jsem je zapisovat.

Kurz Podnikání z pláže založila Stáňa Stiborová. Dává v něm srozumitelné, funkční a v praxi ověřené postupy a návody pro online podnikání.

Tvůj projekt se jmenuje Eliška, co ráda chodí a mě by fakt zajímalo, jak se to stalo? Chodila jsi už jako malá ráda? Nebo jak tě chůze tolik chytla?

Pocházím ze sportovně založené rodiny a chodit pěšky a na výlety bylo běžnou součástí našeho života. Ale tak nějak normálně, rodinný výlet na Trosky nebo do Jizerek. S manželem jsme také měli naše dovolené aktivní, absolvovali jsme spolu třeba přechod českých hor od Jizerek po Jeseníky na jeden zátah, dobyli jsme Jebel Toubkal ve Vysokém Atlasu…

Že je chození mou vášní, jsem si uvědomila až na mateřské dovolené, kdy jsem se ocitla doma s miminkem a absolutně netušila, co budeme doma celý den dělat. Světlým bodem dne se staly každodenní procházky. S kočárkem, s nosítkem, v létě, v zimě, v horku, v dešti. Denně. Stala se z toho moje malá posedlost, mělo to samé benefity. Miminko se vyspí, já mám pravidelný pohyb. Časem jsem se venku naučila poslouchat podcasty a ještě přibyla zábavná a vzdělávací složka.

A pak mi už ty desetikilometrové odpolední procházky byly málo. Když byl starší dceři Barušce rok, vyzkoušely jsme si spolu dvoudenní túru jen samy dvě. A bylo to boží, brzy jsme to zopakovaly a já jsem si začala brousit zuby na nějakou delší trasu. Jenže přišel podzim 2020, svět sevřel covid a já jsem objevila dvě čárky na těhotenském testu…

Takže už jsi měla dvě malé děti. To muselo chtít sebrat hodně odvahy a pokračovat v tvých plánech…

Když jsem zjistila, že budu maminkou dvojnásobnou, všechny moje plány a nápady šly do kytek. Dvě malé děti, dva roky od sebe, to je konec. To jsem si myslela… A v té době mi manžel pustil film Divočina. The Wild. Hlavní hrdinka řeší své životní trable přechodem Pacifické hřebenovky. A já jsem najednou věděla, že to je to ONO. To, co já chci v životě dělat. Sebrat se a jít takovou obrovskou štreku. Jenže jsem byla v šestém měsíci těhotenství s batoletem u nohou. To nebyla ta nejlepší konstelace. Takže jsem celý ten sen zametla pod koberec.

Pořád čekám na ten zvrat… 🙂

O Vánocích v roce 2021 bylo Barušce dva a půl, Anežce necelého půl roku. Ležela jsem doma se zánětem ledvin, listovala si novým diářem a s horečkou a slušnou bolestí v zádech jsem si přemítala o uplynulém roce a přemýšlela nad tím následujícím. A najednou mi to došlo. Už nebudu těhotná, už nebudu rodit, už můžu vyrazit s oběma dětma.

Já si ten svůj sen prostě splním, navzdory tomu, že mám malé děti a právě proto, že mám malé děti. Nebudu svoje sny odkládat až na někdy. A nápad přejít Česko od jihu k severu mi v hlavě vykrystalizoval tak nějak sám od sebe. A pro mě to v tu chvíli bylo naprosto jasné, že půjdeme. To volání duše a ta touha vyrazit byly tak silné, že žádné strachy a racionální argumenty proč by to nešlo, neměly šanci.

Jaká byla nejdelší trasa, kterou jste spolu absolvovaly?

Takhle společně s holčičkama jsem zatím ušla dvě velké trasy. Loni jsme přešly Česko napříč od jihu k severu, to bylo cca 520 kilometrů. Naše letošní pouť k Baltskému moři byla téměř nachlup stejně dlouhá.

Dokážeš si představit, že budete chodit, i když holky nebudou moct být v kočáře?

Nad tím už jsem samozřejmě uvažovala. A moc ráda bych s nimi chodila dál, úměrně jejich možnostem. Zatím si tak přemítám pro sebe, ale určitě vidím variantu, že děti jedou na kole a já jdu, ale těším se i na to, až budou obě zdatné chodkyně se svými batohy. Starší dcerka je z našeho putování nadšená, mladší se zatím tolik nevyjadřuje, ale nespokojená na cestě nebyla.

Takže bych nám moc ráda tuhle tradici udržela. A mým snem je právě Pacifická hřebenovka, kterou bych si chtěla dát k padesátinám. To už budou holky plnoleté a bylo by to pro mě obří vyznamenání, kdyby se mnou dobrovolně chtěly jít. Tak se mi za 17 let ozvi a řeknu ti, jestli jsem se svým nápadem uspěla (smích).

Domluveno. Ale teď bych měla ještě pár otázek… Vím, že jsi už vydala jednu knížku a na druhé pracuješ. Já jsem se psaní textů věnovala od základky, ale tedy napsat knížku, na to jsem nikdy snad ani nepomyslela. Musím smeknout klobouk. Pověz nám o ní víc. Jak vznikala, vydávala sis ji sama?

První knížka Máma, co ráda chodí vznikla vlastně tak nějak samovolně. Ze své první cesty napříč Českem jsem si vedla online cestovní deníček a to naťuknutí, že by to bylo pěkné jako kniha, přišlo od hodně lidí. Ale já jsem se tomu jen smála. Já a kniha? To je blbost, ne? A víš, co mě přesvědčilo? Horoskop v reklamním časopise v drogerii. Doslova tam bylo napsáno: „Máte lidem co říci, vyprávějte své historky nebo rovnou vydejte knihu.“ A bylo to. Potřebovala jsem víc znamení? Dala jsem dohromady své deníkové zápisky, upravila je, doplnila o nějaké shrnutí celé cesty a oslovila tiskárnu.

Knihu jsem si od začátku chtěla vydat sama, hodila jsem si do googlu „vydání knihy bez vydavatelství“ a hledala jsem možnosti, bylo z čeho vybírat. Já jsem měla text ve wordu, složku fotek a jasnou představu o rozměru knížky a barevnosti obálky. A spolupráce šla skvěle, během pár týdnů byla knížka na světě a jela ke mně domů. Pak už to bylo celé na mně. Sama na koleně jsem si udělala malinký eshop, dalo mi to neskutečně moc práce, protože jsem tomu vůbec nerozuměla a neměla jsem se koho zeptat. Na tom jsem strávila několik týdnů, než jsem mohla spustit prodej knížky. A tím se zpátky vracím k tomu, proč jsem vstoupila do kurzu Podnikání z pláže. Měla jsem knížku, ale neuměla ji prodávat.

A druhá kniha počítám bude o tvé nedávné cestě?

Přesně tak, druhá knížka o druhé cestě. Už teď můžu prozradit, že bude mnohem hlubší a nabitější než ta první. Za ten rok jsem se nesmírně rozepsala, dokážu mnohem lépe popsat svoje myšlenky, pocity, nálady, a to se odráželo už v deníkových zápiscích na sociálních sítích. Ale v knížce bude ještě mnohem víc, píšu teď každý den, každé ráno, alespoň malý kousek. Pod rukama už mi vznikly desítky popsaných papírů a těším se, jaké to bude jako celek dohromady.

Tak to už se nemůžu dočkat! Víš, často přemýšlím, jestli mají ženy-samocestovatelky s dětmi něco společného?! Zatím jsem přišla na jednu věc – a to, že maminky vedli k cestování už jejich rodiče. Bylo tomu tak i u mě. S rodiči jsme jezdili co to šlo, za hranice nás vzali poprvé v roce 1993. Jak to máš ty?

Taky jsem s rodiči jezdila na dovolenou, ale žádný extrém. Jsem ročník 90, jako dítě jsem trpěla šíleným atopickým ekzémem, takže dovolená v Bibione byla opakovaným léčebným programem pro mou kůži. Byli jsme párkrát u moře, hodně jsme dovolenkovali po Čechách. Ale myslím, že tak na úplně běžné úrovni jako spousta rodin.

Já trávím s dětmi hodně času mimo domov z prostého důvodu. Neumím s nimi být doma. Doma na mě čeká spousta povinností a nedokážu tam dát dětem plnou pozornost, být s nimi, hrát si s nimi. Kdekoliv venku to je ale jiné, jsme jen my a jen spolu. A je jedno, jestli je to odpolední procházka do vedlejší vsi na hřiště nebo jestli spolu jedeme čtyři hodiny vlakem k babičce nebo spolu jdeme tři týdny k Baltu. Zkrátka jsme tam jen my a tenhle čas s dětmi si moc užívám. Rozhodně jsem lepší máma mimo domov než doma.

To je zajímavá myšlenka a dost se v tom vidím! Prozradíš, jaké máš další plány? A jaké cestovatelské sny ještě čekají na splnění?

Když jsme byly téměř na konci naší letošní pouti k Baltu, objevovaly se na stromech žluté mušle na modrém podkladu. Kopírovaly jsme svatojakubskou cestu. Barušku to moc zaujalo, ptala se, co to znamená. Vysvětlila jsem jí, co to je pouť do Santiaga de Compostela a ona asi za tři dny přišla s tím, že bychom tam taky mohly jít. My tři holky. Takže možná u nás už bude plánovačem Baruška a nastřelila nám tak možnosti na příští rok.

Teď chystáme něco božího společně s manželem, ale to ještě nemůžu prozradit dřív, dokud neklapne všechno, co klapnout má. Ale splníme si tím náš velký společný sen a možná to bude zcela určující i pro mnoho dalších let.

A do budoucna se můj sen jmenuje Stok Kangri, taková sympatická šestitisícovka v Laddakhu, v Indii. Holky milují ZOO a bavíme se o tom, že až o chlup povyrostou, pojedeme se podívat tam, kde žirafy a sloni opravdu žijí. A při té příležitosti bych si ráda odskočila na Kilimandžáro. Tak to jsou takové moje dva velké sny, které bych si do pár let ráda splnila. A čím dál větší kus zimy strávené v teple. Zatím jsme si jarní počasí v lednu spíš tak ochutnaly, ale ráda bych čím dál větší část zimy trávila někde, kde nemají rampouchy, sníh a ke štěstí stačí kraťasy a mikina. A pak k padesátinám ta zmíněná Pacifická hřebenovka (smích).