Čeho se mámy na cestování nejvíc bojí?

Těch otázek ohledně obav z cestování s dětmi vyvstane asi hodně. Zkusím shrnout ty nejčastější a budu případně ráda, pokud mě pod článkem doplníte. Protože mě samotnou moc zajímá, z čeho mají maminky s dětmi strach a co jim brání vycestovat.

Jak zvládneme cestu letadlem/autem? Bojím se, že ho nedokážu zabavit

To je určitě oprávněná obava. Vždyť to všichni známe, otázka „Kdy už tam budem?“ padne většinou jen co opustíme domov. A zabavit děti při delších cestách může být oříšek. Nespoléhala bych se třeba na cestu přes noc, možná autem to je fajn, ale letadlem… Děti musí být vzhůru na bezpečnostní kontrolu, často se mění místa, přenáší se a prostě v kuse nespí a jsou rozmrzelé. Takže pokud to jen trochu jde, volila bych denní let.

Podrobné tipy, co a jak vzít na zabavení dětí do letadla i s pracovními sešity si můžete zdarma stáhnout v podobě eBooku Letadlem s dětmi bez stresu.
V kostce vám určitě pomůže:

• Dobré jídlo na palubu
• Nové hračky
• Aplikace na tabletu
• Pohádky na tabletu (nezapomeňte vzít sluchátka!).
• Nová knížka, omalovánky.
• Albi tužka.
• Mini stolní hry.
• Hry „Hádej kdo jsem“, slovní fotbal atd.
• V letadlech bývá tzv. Palubní zábavní systém.

Co když se mi v zahraničí něco stane? Co bude s mým dítětem?

Tak tuhle otázku jsem slyšela z okolí hodně často. Přiznávám, i já sama jsem se toho bála. Když jsme za covidu letěli sami s Vojtou do Splitu a pak místním taxíkem jeli do Primoštenu, těch obav bylo… Tak třeba: Co když mě zavřou v nějakém covidáriu, jak to zvládneme!? I přes různá opatření bylo v hotelu dost Čechů a nejen tam, různě jsme je potkávali, i když bylo září a chorvatské městečko už bylo vylidněné. A na hotelu bylo tolik milých Chorvatů! A já jsem si uvědomila, že mi vždycky někdo pomůže!

Na Lefkádě jsem zase dostala angínu. V noci mi tak otekl krk, že jsem nemohla vůbec polykat. Ráno jsem zavolala na pojišťovnu, došla si do řecké ambulance, vyfasovala antibiotika a dva dny jsme potom s Vojtou strávili na pokoji, nebo on v bazénu a já zalezlá ve stínu slunečníku.

Zvládli jsme to a vy to určitě dáte taky!

Vždycky bude ochotný vám někdo pomoct. Ať už delegátka z cestovní kanceláře, pojišťovna, recepční, spolucestující nebo náhodný kolemjdoucí. Věřte mi, že na světě je fakt hodně hodných lidí. A pokud už máte dítě ve věku, že se mu dá leccos vysvětlit, můžete s ním takovou situaci, která by mohla nastat, klidně probrat před cestou. Vysvětlit mu, že mu vždycky někdo pomůže a že se nemusí bát. A třeba ho naučit i s aplikací na překlad jazyků, to by ho i vás mohlo uklidnit ještě víc.

Bojím se, že mi uletí letadlo, nebo zruší let a my se nebudeme mít jak dostat domů

Tak to je určitě hodně nepříjemné, ale ne neřešitelné. Základní rady asi jsou, vezměte si dost jídla a pití, kdybyste museli kdykoli někde čekat, aspoň jednu mikinu a ponožky. Mějte na účtu dostatečnou rezervu, protože pokud cestujete na vlastní pěst, letecké společnosti vám sice zrušení kompenzují, ale trvá to a vy si jinou letenku musíte zaplatit znovu. Samozřejmě je to tak spíš u nízkonákladovek, ale je dobré s tím počítat.

Zase zmíním to „covidové“ Chorvatsko, protože tehdy to byla taky jedna z velkých obav. Měli jsme ze Splitu odlétat úplně posledním letem té sezóny. Pak už přímý let se Smartwings nebyl, tedy možná až zase na jaře. Tak jsem si zjistila, že případně pojedou ze Splitu autobusy, kterými se do Prahy nějak dostaneme. Další variantou pro mě v duchu bylo to, že pro nás vždycky někdo může přijet autem. A na místě, když jsem viděla hodně aut s českou SPZ, jsem si už oddechla úplně. Prostě bych nás zkusila k někomu nacpat.

Možná se vám ty mé obavy zdají zvláštní, vždyť v Chorvatsku je přes léto desetitisíce Čechů. Jenže ono to bylo září 2020 a čísla nakažených covidem začala prudce stoupat. Takže do zahraničí ten rok vyrazili fakt jen ti, co sakra sebrali odvahu.

Užiju si dovolenou i já? Odpočinu si, nebo budu jen lítat za dětma?

Samozřejmě to záleží, jakého věku děti máte, jakou mají povahu a tak. Za sebe můžu říct, díky bohu, že na Menorce, když byly Vojtovi necelé dva roky, se mnou byli i moji rodiče. Letěli jsme za nimi na týden. Tam to bylo docela náročné. Vojta nesnesl písek, u moře byl jen jednou, vztekal se a dirigoval nás. A k tomu všemu na nás všechny ještě naprskal rýmu.

Zato když mu byly skoro čtyři, letěli jsme spolu poprvé sami na Korfu. A byla to fakt jedna z nejlepších dovolených! Hrál si už sám v malém bazénu, ve velkém si plaval s rukávky nebo pásem. Přes oběd jsme chodili „na siestu“, já jsem si četla. Byla to pohoda.

Důležité asi na těch dovolených je, si udělat aspoň malou chvilku pro sebe. Baví vás koukat na moře, uklidňuje vás to? Tak nechte dítko chvíli si hrát v písku a prostě „čučte“. Dáte si rádi večer aperol a jen tak jste? Vemte nějaké omalovánky, pexeso, postavičky s sebou do restaurace, ať se děti zabaví. Já na dovolené přečtu vždycky tak čtyři knížky. Čtu většinou ráno, než se Vojta vzbudí, přes poledne, kdy je hic a Vojta má dovolený tablet, nebo pak zase večer. Myslím si, že to jde si odpočinout. Ono vás nabíjí jenom to, vidět vaše dítě, jak je šťastné. Jak se rochní v moři, po stoosmdesáté skáče do bazénu, nebo si užívá třeba jízdu na paddleboardu.

Doufám, že jsem aspoň trochu pomohla zmírnit takové největší strašáky. Dejte vědět, co vám ještě brání sebrat odvahu a vyrazit.